Sociál

Komentář: Pojednání o žurnalistice pražské

Prvně jsem se bavila. A byla ráda, že někdo pojmenoval věci, které si dávno myslím. Zbytečné předměty a vedení, jež na fakultě přežívá desítky let. Osobně bych k tomu ještě přidala nadměrnou byrokracii a je vymalováno. Pak se mi ale žurnalistiky zželelo. Což nemá i ona svá pozitiva?

Mezi spolužáky vyvolal článek Výchova novinářů v Čechách rozhořčení. Škola prý nějaké mouchy má, ale kdo na ni hlas zvýší, v pekle se usmaží. Donedávna jsem sice slýchala nespokojenost ze všech stran, ale jsme to my, naše volba, naše škola, takže hájit, hájit, hájit.

Na druhou stranu, s některými plamennými názory souhlasím. Článek je postaven jednostranně, postrádá vyvážený protinázor. Ano, jedná se o publicistický žánr, který na jakousi subjektivitu nárok má, přesto staví školu do neoprávněného světla. Jakmile totiž autor vyjmenoval vše, co je třeba řešit, zcela zasklil to dobré, na čem by bylo možné začít stavět.

Je potřeba hledat

Pravda, pozitiva nejsou tolik viditelná. Zatímco povinným základem skládajícím se z dějin, dějin a ještě jednou dějin, úvodů do filosofie, sociologie, psychologie a všeho možného musí projít každý, kvalitní volitelné předměty je třeba hledat a vybírat.

A najít se dají odborné, inspirativní, zajímavé nebo prostě zábavné a tvůrčí kurzy. Studenti, kteří chtějí, mají přístup k moderní technice i k seminářům s lidmi, kteří se novinařině aktivně věnují. Zatím co obstrukcemi s bakalářskou prací či s organizací studia si projde kdekdo, druhá strana mince se naskytne jen těm, kteří o ni projeví zájem.

Také mezi čtenáři-nežurnalisty vyvolal článek ohlas. Konečně se prý někde napsalo, co je pravda. Ano, stejně jako je VŠE díky jednomu vyučujícímu známá jako škola, kde lze za bábovku cokoliv, stejně jako díky několika papalášům ztratily plzeňská práva lesk, stejně tak je žurnalistika známá hlavně tím, že se tu píší mnohastránkové teze, o kterých se rozhoduje prapodivným způsobem, a ti, kterým je škola neschválí, musí často prodlužovat studium. Také se ví, že se na žurnalistice klade velký důraz na Marxe a tituly, které vycházely před dvěma sty a více lety, že se v povinných úvodech namísto odborné teorie omílá to, co bylo třeba k maturitě ze ZSV i na maloměstském gymnáziu. A teď si vyberme.

Čtěte také tento komentář a shrnutí „Kauzy Respekt“.

Vědět něco navíc

Kvůli systému studia na žurnalistice jsem nejednou nadávala. Před dvěma měsíci jsem o škole napsala článek, kde ji stavím do pozice oboru, který je bez studia dalšího, jiného zaměření naprosto zbytečný. Na tomto názoru nadále trvám. Co umí současný absolvent žurnalistiky, který nemá dlouhodobý, vyhraněný zájem? Většina absolventů končí v klasickém zpravodajství, kde je ovšem značný přetlak. Zvláště nyní, když redakce propouštějí nebo různé posty slučují. O podobnou práci mají zájem i lidé „nežurnalisté“. Proniknout do tajů, kde, co, s kým a za kolik který politik dělá, totiž není zas až tolik složité. V odborných rubrikách (zahraničí, věda, ekonomika) redakce naopak často raději „sáhnou“ po zájemci, který o daném oboru skutečně něco ví.

Na druhou stranu si pamatuji okamžiky, kdy jsem byla šťastná, že jsem se pro zkušenost s pražskou žurnalistikou rozhodla. Setkala jsem se s velmi vstřícnými vyučujícími, kteří mi předali své vědomosti a zkušenosti. Jiní byli k mé práci kritičtí a umožnili mi na sobě pracovat a zlepšit se. Z jejich kurzů jsem si odnesla rady, jež jsem v novinářské i literární tvorbě mnohokrát použila.

Promarněná šance?

Výchova novinářů v Čechách měla potenciál stát se silným článkem. Staví na základě, který byl s to „kauzu“ udržet. Článek mohl informovat o reálně existujících chybách a nabídnout možné zlepšení. Co jej zbořilo, byla absence kladných zkušeností, které navzdory všemu špatnému existují, a příliš okatá zaujatost (všichni citovaní s týdeníkem spolupracují). Počáteční nadšení zhořklo v ústech. Respekt svým nedotaženým pokusem o téma, které si pozornost zaslouží, vyvolal diskusi. Ta se ovšem namísto problémů, jimiž se zabývá, točí okolo způsobu zpracování textu. Respekt ztratil více či méně velkou dávku respektu. Otázkou zůstává, kolik čtenářů si to uvědomí.

Tereza Holanová

Autorka studuje žurnalistiku na IKSŽ FSV UK a obor Mezinárodní obchod na FMV VŠE.