Na fakultě právě vzniká dlouhodobý záměr na roky 2016 až 2020, což je vedle platné akreditace jeden z nejzásadnějších koncepčních dokumentů. Aktuálně je předložen návrh od vedení fakulty, o kterém se ještě povede diskuse mimo jiné v akademickém senátu.
Čím je tento dokument tak zajímavý? V příštích několika letech se bude muset připravit nová akreditace, protože ta stávající končí v roce 2020. A bohužel se zdá, že na fakultě zavládlo uspokojení ze současného stavu a hlavní myšlenkou navrženého dlouhodobého záměru je stagnace a přešlapování na místě.
Jasných cílů a úkolů bychom v dokumentu napočítali pomálu. Proto bych si jich několik dovolil navrhnout.
Návrh hovoří o „zdůraznění významu povinných předmětů“ a současně o „posílení významu specializačních modulů“. Pokud by zdůraznění významu spočívalo ve zvýšení hodinové dotace, případně semestrů výuky ve státnicových předmětech, návrhu bych zatleskal. Je totiž zjevné, že některé klíčové předměty jsou vyučovány v naprosto nedostatečném rozsahu seminární výuky, který studentům nedává možnost se v nich důkladně zorientovat. Řeč je samozřejmě o obou pilířích soukromého práva. Opravdu nedovedu pochopit, jak je možné, že u zcela klíčového předmětu občanské právo hmotné je pouze ve čtvrtém semestru seminární výuka každý týden. Jinak jsou studenti ponecháni s pěti semináři za půlrok, což je vzhledem k objemu výuky naprosto neadekvátní. Není pak divu, že na zkoušce studenti pojmům a systému nového soukromého práva nerozumějí, když se s ním nemohli důkladně seznámit na seminářích. Přeříkání úpravy na přednášce totiž pochopení úplně nepřispívá. U „občana“ je zarážející také jen čtyřsemestrální rozsah výuky. Například na olomoucké fakultě je tento předmět desetisemestrální! Ostatně i v minulosti bylo občanskému právu i na pražské fakultě věnováno více prostoru, otázkou je, co stojí za současným stavem. Čtvrtý semestr „občana“ pak v sobě kombinuje zvláštní část závazkového práva a k tomu právo rodinné a dědické, tedy dobrou polovinu materie občanského zákoníku. Tři přednášky k dědickému právu jsou v zásadě veškerá výuka, se kterou se většina studentů setká, protože seminární vyučující třeba preferuje závazky nebo „rodinu“. Pak se jen všichni třesou, aby si „dědice“ nevytáhli u zkoušky.
Nedostatečný rozsah výuky
Chabý je i rozsah výuky v obchodním právu, kde úplně chybí semináře na obecnou část a právo hospodářské soutěže v prvním semestru. Jde přitom o důležitou problematiku, kterou z přednášek pochopí jen velký fanda komercionalistiky. Rovněž správní právo má semináře (s výjimkou předklauzurní výuky) jen jednou za čtrnáct dní, což je u státnicového předmětu nepochopitelné. A ani na důkladné porozumění trestnímu procesu není jediný semestr zcela dostačující. Pro srovnání, seminář každý týden mají předměty jako teorie národního hospodářství a mezinárodní právo veřejné, které mají pro univerzální profil absolventa podle mne menší význam než klíčové justiční a státnicové předměty.
Přimlouval bych se ještě za jednu věc, a sice zvýšení počtu zkoušek nebo jiných forem examinace na naší fakultě. Příkladem může být klasifikovaný zápočet po prvním semestru výuky ústavního práva, který donutí studenty se alespoň několik dnů na látku podívat. To typický zápočet za docházku či lehoučký test na semináři rozhodně nezajistí, například v trestním nebo správním právu. Není pak úplně divu, že studenti jen měsíc před závěrečnou zkouškou na semináři nic neumějí, když je nikdo v minulých semestrech „nedonutil“ se látku naučit. Vůbec by mi nepřišlo jako špatný nápad, kdyby v závěru každého semestru výuky byl ze všech předmětů písemný klasifikovaný zápočet.
Neudržitelné ústní zkoušky
V návrhu nalezneme nesmělou zmínku o zvyšování počtu písemných zkoušek. Nehodlám se o tom rozepisovat více, už jsem tak učinil několikrát. Jen bych rád zopakoval, že v současné době nevidím v zásadě žádný přesvědčivý důvod pro absolutní dominanci ústních zkoušek na naší fakultě. Neberu argument, že právník se má umět vyjadřovat ústně. Sice je to pravda, ale drtivá část práce soudce i advokáta se odehrává v aplikaci a interpretaci práva v písemné podobě, nikoli v přibližném přeříkávání obsahu právních předpisů (či „výcuců“) na ústní zkoušce. Jinými slovy, ústní zkouška nemá s praktickou právnickou prací nic společného.
