Už se vám stalo, že vám někdy někdo něco řekl? No hrozné, že? Tak o tom tato literární vsuvka bude. Že jí bude chybět mravní ponaučení snad nevadí, jelikož je taková běžná, studijní, ze života. Připravte si tedy kapesníčky, soucitnější z vás můžou látkové plíny, pokud mají zrovna při ruce. A pokud se někdy zasmějete, tak pamatujte, že se smějete cizímu neštěstí.
Sedím si takto v zadní části Studovny 1 naší fakultní knihovny a čtu si. Odborné časopisy jsem měl tentokrát svoje, protože Zahrádkář a Moderní včelař zatím v nabídce knihovny své místo nemají. To jsou pořád řeči o mezioborovém náhledu, že. Tak tímto na dálku upomínám knihovní fond. Ale dost odbíhání, tedy sedím a prostředí je zrovna výjimečně takové, že by šlo slyšet špendlík spadnout.
To je nutno zdůraznit, protože v drtivé většině případů dělají čtenářům společnost opravné práce na přilehlé silnici. Podezírám některé z pražských odborných učilišť, že zrovna před knihovnu chodí na praxi na odborný předmět Sbíječky. Ještě ale k tomu špendlíku — nemyslím si, že je v tom rčení zrovna vhodně zvolenou věcí. Je sice malý, ale na svou velikost způsobí díky své kovovosti relativně dost hluku, pokud teda ale uvažujeme prostředí, kde nejsou koberce. Tak jak by řekl Václav Klaus: „Vetuji, vetuji toto rčení!“ a navrhuji použít místo špendlíku molitan.
No ale to není účel článku. Chtěl bych vás seznámit s dilematem, které prožíváme my, co sedáváme v zadní části knihovny, když nám zazvoní mobil. Ono to totiž v prostředí, kde je zrovna slyšet molitan spadnout, docela přiláká pozornost. Bylo to neznámé číslo, takže jsem hovor nemohl típnout. Co kdyby to byl nějaký jednostranný hovor, že jsem vyhrál milion? Mimochodem o výhře milionu jsem byl opravdu informován, ale s tou podmínkou, že bych se musel minimálně přizabít, protože volali z pojišťovny s novými tarify.
Když jsem nemohl hovor položit, zbývaly dvě možnosti. Mohl jsem jej rychle odbýt, nebo se za zvuku znělky z Profesionálů prodrat celou studovnou. To by pak vypadalo asi takto. Tutututu-tututududu — tudu-du — Televize NOVA uvádí epizodu z britského televizního seriálu — Profesionálové… Tu-du-du… V hlavních rolích v českém znění Otakar Brousek… Tudu–tudu-tududu Karel Heřmánek… A na Petra Olivu bych teprve vyšel ze dveří.
To byste asi nechtěli jako mí spolučtenáři zažít, že? Tak jsem to raději zvednul, že rychle vybavím hovor na místě, a použil jsem u toho asi čtyři jednoduché věty. Přesto se ale našel rýpal, který se vytasil s větou, kterou si budu pamatovat do konce života: „Uvědomuješ si, že jsi v knihovně?“ Ne. Jako kdybych tu jezdil na koloběžce a shazoval lidem knížky a notebooky ze stolů, možná by ta jeho věta byla příhodnější. Nebo kdyby on meditoval nad některou Kantovou Kritikou, a já jsem ho vyrušil z pochopení předchozí kapitoly. Ale člověk, který důležitě listuje teprve v obsahu učebnice Pracovního práva, na tuhle větu právo nemá. Tak mu říkám: „To fakt nejsem na plovárně? Hele, jestli máš ještě něco, tak ve tři za školou.“ A zahrál jsem svalama, z důvodu nedostatku jiných aspoň těma obličejovýma. I když teda — avizoval jsem historku ze života… Popravdě jsem mu na to nic neřekl.
Ale aspoň jsem se pak snažil vylít srdce u jedné holky, které jsem barvitě asi dvacet minut líčil, co se mi to stalo a jak jsem znechucený chováním některých lidí. Během svého monologu jsem byl rád, že mi visela očima na rtech a pak jsem dokonce zjistil, že máme něco společného. Bohužel to bylo to, že i já občas usnu s otevřenýma očima. Nicméně alespoň jsem ji zřejmě intelektuálně motivoval, protože na druhý den jsem ji viděl v knihkupectví, jak si kupuje Proustovo Hledání ztraceného času.