Víte, jak se žije Erasmákům u nás? Zajímá vás pohled na věci nám tak důvěrně známé jako Praha a naše milovaná fakulta z perspektivy někoho, kdo je tu úplně cizí? Překvapí vás, že, viděno interpretační optikou Francouzů, je jídlo ve stravovacích zařízeních naší fakulty ta nejskvělejší věc? Pozastavíte se nad tím, že se od nejmenovaného funkcionáře vyšších kruhů PF UK dozví, že jediné užitečné slovo v Čechách je pivo? Pak čtěte dál.
Své zážitky se mnou byli ochotni sdílet čtyři studenti. Tři z nich jsou Erasmáci - Alix (21) z Paříže, Léo (23) z Toulouse a Lane (22) z Portugalska, která však studuje v Anglii. Čtvrtou odvážnou byla studentka prvního ročníku LL. M. programu Ina (27) z Frankfurtu nad Mohanem. Také jsem položila pár otázek několika vybraným jedincům z davu Američanů, kteří pak bohužel odkvapili pryč, takže jejich údělem je zůstat v anonymitě.
Jako první mě zajímalo, jak vnímají zahraniční studenti Prahu a její obyvatele. Nejčastěji padly takové charakteristiky, jako že Praha je nádherná, levná, a je to středobod Evropy, což je pohodlné na cestování (dost nás pobavilo, že pro Američany zahrnují „blízké“ destinace, kam by se rádi podívali nebo tam už dokonce výlet uskutečnili, taky Stockholm nebo Moskvu – je to úplně kousek, nemyslíte?). Ale ne všichni dotázaní se zamilovali do Prahy na první pohled – například Alix z Paříže nasbírala první dojmy z Prahy v zašedlém a špinavém prostředí autobusového nádraží Na Knížecí, které v ní vzbudilo nelichotivou představu, že Praha naplňuje klišé šedého postsovětského města. Ovšem postupně také podlehla a nyní Prahu označuje za „pulzující životem, pestrou, barevnou a plnou nečekaných kavárniček“.
Uzavření Češi a právnická výjimka
Češi na většinu dotazovaných působí tak, že jsou velmi uzavření, drží se stranou a nemají velký zájem o střet s jinou kulturou. Avšak zvláštní podmnožina Čechů – právníci – tvoří výjimku. Zjevně tady působí profesní deformace ve prospěch většího sblížení. Podle Léa z Toulouse se čeští studenti práv cítí být více Evropany než jejích francouzští protějškové. Slyšet toto od někoho ze zakládajícího státu EU je opravdu potěšující 🙂
Zahraniční studenti nám velkoryse přiznávají stejnou obtížnost studií jako doma, ačkoli akademická zátěž pro účastníky Erasmu jim přijde velmi nízká. Podle Lane stačí k úspěšnému zvládnutí zkoušek dávat pozor na hodinách. Myslí si, že je to tak cíleně – jak by jinak zvládali podporovat naši ekonomiku turismem a alkoholovými radovánkami v pražských barech? V závislosti na svých zájmech je nenáročnost Erasmu buď nadchla – asi není překvapením, že většina tuto skutečnost vnímá pozitivně - anebo naopak zklamala. Tento pocit vystihl Léo – „I never had so much fun while being intellectually boosted that much. Of course, I am not talking about the university.“
Kdybych se ještě vrátila k porovnání náročnosti běžného studia a nechala mluvit fakta, tak je studium u nás zjevně méně vyčerpávající, protože na otázku, jestli většina studentů v zahraničí také dře v advokátkách dva až tři dny v týdnu od rána do večera nebo je nějak jinak zaměstnaná v oboru, zněla odpověď záporně. Maximum, které jim škola umožňuje, je nějaká ta letní stáž nebo nenáročná brigáda v baru nebo kavárně.
Jinak se kontinentálním studentům zdá, že se studium práv v jiných končinách moc neliší od toho našeho – zapamatovat si učivo a další den ho špatně strávené vyvrhnout na zkoušejícího, aby se uvolnilo místo pro další informace. To vše, aniž by bylo potřeba zapojovat vlastní interpretační dovednosti. Avšak přinejmenším v nižších ročnících podle zahraničních studentů naše studium skýtá více možností si ho přizpůsobit takříkajíc na míru – a to výběrem vyučujících, zkoušejících i termínů zkoušek… Němka Ina dodává, že jestli ji působení na naší univerzitě něčemu naučilo, tak je to právě nedivit se této časové flexibilitě a pohodovému přístupu ke lhůtám a termínům obecně.
A koho vůbec Erasmus u nás láká? Převážně Němce, Francouze, u kterých víme dokonce přesné číslo – z 80 stávajících účastníků Erasmu je jich 24, a také Španěly a Brity. LL. M. program se zase těší oblibě u studentů z východní Evropy a Jižní Afriky.
Autorka: Líza Laškevičová