Alena Winterová je profesorkou na katedře občanského práva, kde se zabývá občanským právem procesním. Na fakultě působí od roku 1965, v průběhu své kariéry byla vedoucí katedry občanského práva, proděkankou pro postgraduální studium a dodnes působí ve Vědecké radě fakulty. Mimo fakultu působila v čele časopisu Právní praxe a v Akreditační komisi ČR. Je také členkou Legislativní rady vlády.
Jak byste popsala svou pracovní dráhu?
Na zdejší právnické fakultě jsem studovala v letech 1956-61. Obor civilní procesní právo jsem měla vždycky velice ráda, zúčastnila jsem se SVOČ a trošku jsem se hleděla ke katedře občanského práva přiblížit. Chtěla jsem se stát pomvědem, dvakrát jsem se hlásila a dvakrát se mi to nepodařilo, protože jsme v ročníku měli stranický výbor KSČ a ten se k takovým věcem vyjadřoval. Tudíž vždycky dostal přednost někdo jiný. Na druhou stranu, civilní proces se dal pojímat hodně apoliticky nebo odtažitě, byl trošku vzdálen atmosféře té doby.
Po ukončení studia jsem odešla na umístěnku do jednoho pražského podniku, kde jsem byla asi 3 roky jako podnikový právník. Pak se mi ozval profesor Češka, tehdy ještě před docenturou, a nabídl mi, jestli se nechci přihlásit do konkursu na pozici asistentky. Tak jsem se přihlásila. Měla jsem velkou podporu od svého tatínka, který mě přemlouval a řekl, že mi bude platit apanáž, oč se mi sníží plat oproti funkci podnikové právničky. Plat asistenta na fakultě byl totiž skoro o polovinu nižší. Na fakultu jsem nastoupila v roce 1965 a od té doby jsem neodešla. Už jsem sice v důchodu, ale stále se tady vyskytuji.
Asistentkou jsem byla celá léta, protože na nějaký další růst nebylo pomyšlení – podmínkou postupu bylo členství v KSČ a já členkou nebyla.
Po třech letech jako asistentka s velmi malým, až chudičkým platem, jsem se, po splnění podmínky alespoň nějaké publikační činnosti, stala odbornou asistentkou. To už bylo platově lepší. Asistentkou jsem byla celá léta, protože na nějaký další růst nebylo pomyšlení – podmínkou postupu bylo členství v KSČ a já členkou nebyla. Nakonec jsem nejen učila semináře, ale i dost přednášela. Přednášky měl profesor Češka, ale protože byl v rámci Univerzity angažován i jinak, tak často neměl na přednášení čas. Vzhledem k tomu, že se moc nehodilo, aby odborná asistentka přednášela, tak jsem se na sklonku 80. let dopracovala k jmenování docentkou. Návrh na mojí habilitaci byl jednou vrácený fakultě. Vleklo se to a jmenována jsem byla až v roce 1986, když se blížily velké změny včetně těch personálních. Hned v roce 1992 jsem byla jmenována profesorkou; jak ta docentura byla taková pozdržená, tak profesura šla poměrně rychle.
Ještě v roce 1989 odstoupilo staré vedení a nový děkan si mě mezi jinými vyhlídl, jestli bych nešla do proděkanské funkce. To bylo proto, že se sledovalo, kdo se příliš nezapletl s bývalým režimem. Tak jsem se stala proděkankou pro postgraduální studium, což jsem dělala dvě a půl období. Nejdřív provizorně od prosince 1989, a pak teprve nastoupila dvě období tříletá. Celkem jsem byla proděkankou u třech děkanů. Vedoucím katedry občanského práva se toho roku stal kolega Vojtěch Cepl, ale když byl potom v roce 1993 ustaven první český ústavní soud, tak se stal na 10 let ústavním soudcem, čili bylo potřeba jiného vedoucího katedry. Volba vedení padla na mě, takže jsem se v roce 1993 stala vedoucí katedry občanského práva. Katedru jsem vedla asi 10 let.
Současně jsem v roce 1990 přijala ještě funkci mimofakultní. Stala jsem se šéfredaktorkou časopisu Socialistická zákonnost. Personální změny proběhly i v redakcích časopisů. Ti, co je do té doby vedli, většinou museli odejít, nebo nezůstali ve funkcích vedoucích. Za socialistického režimu vycházely dva právnické časopisy - Právník, který vychází stále v Akademii věd, a pod hlavičkou Ministerstva spravedlnosti vycházel časopis Socialistická zákonnost. Jiné časopisy nebyly. Na ministerstvu sestavili novou redakční radu, mě postavili do čela, časopis jsme přejmenovali ze Socialistické zákonnosti na Právní praxi a začala krásná práce. Autoři začali psát v úplně jiném duchu, kupříkladu co by se mělo s právním řádem udělat. V čele tohoto časopisu jsem stála zhruba 10 let.
Jak byste popsala práci v akademické sféře?
Co je náplní, to vidíte z druhé strany. Vědecká a pedagogická činnost musí být na vysokých školách propojená. V akreditační komisi, kde jsem v letech 2000 až 2006 působila, jsem viděla, jaký problém mají v tomto směru nově vznikající soukromé, ale i veřejné vysoké školy, kde panuje nedostatek kvalifikovaných lidí. Potom si ty školy docenty a profesory vypůjčovali z veřejných vysokých škol a ta nedobrá praxe trvá dodnes. Na vysokých školách se má pěstovat věda a začerstva přednášet. Je to řečeno poněkud idealisticky, neboť se také musí učit základy, o nichž nelze říci, že je to nějaký nový vědecký pohled. Ale přece jenom je významný rozdíl proti školství nižšího stupně. Na vysokých školách to nemůže být jen učitelské přenášení vědomostí, ale musí to být i vlastní výzkum a vlastní pohled na to, co se učí. Takové působení vysokoškolských profesorů a docentů má vysoké učení nějak profilovat: při praxi „létajících profesorů“ se o profilaci škol nedá hovořit.
Na vysokých školách se má pěstovat věda a začerstva přednášet.
Taková práce se pořádně nedá dělat bez značného fandovství. Když do toho není člověk fanda a bere to jako jinou běžnou profesi, zejména jako takovou, která se dá dělat „od do“, tak to podle mého názoru nemůže za moc stát. Nemám příliš ráda kombinování různých jiných zaměstnání. Na druhou stranu musím připustit, že mladý člověk má větší potřebu peněz, než mu tato dráha skýtá. Nebudu říkat, že ty platy jsou vyloženě malé, ale jinde lze vydělat podstatně víc.
Jak hodnotíte možnost skloubit akademickou kariéru s rodinou dalšími sférami života (prací mimo akademii, soukromým životem)?
Koníčky bych oddělila, ty si můžeme dovolit, až když si na ně vyšetříme čas. Zároveň tím ale nechci říct, že vysokoškolský profesor má pracovat 18 hodin denně a zbývajících 6 hodin spát. S rodinným životem to musí nějak jít, sama jsem měla dvě děti, nějak jsem je vychovala, jsou z nich řádní lidé. Nicméně je to určité zbrzdění, zejména pro maminku, i když dnes se ty poměry hodně mění a otcové se zapojují a jsou připraveni brát na sebe podstatnou část, ne-li polovinu té zátěže časové nebo pracovní, kterou rodina obnáší. Dřív to tak nebylo. Ženu rodina zbrzdí, to se nedá nic dělat. Na čas z toho vypadne úplně, já jsem se tehdy vrátila poměrně brzo, mateřská dovolená byla tenkrát velmi krátká, čtyři měsíce. Kolegyně docentka Radvanová, která se zabývala rodinným právem a sama měla tři děti, na to měla jasnou teorii, že každé dítě zbrzdí ženskou nejméně o tři roky.
„Čisté hlavy“ se ovšem v akademické sféře nedočkáte.
Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, případně pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?
Člověk by měl hodně sám sebe napřed zkoumat, než se pro akademickou dráhu rozhodne. Měl by posoudit, jestli má právě ty vlohy a jestli je to pro něj vhodné. Právnické vzdělání poskytuje široké možnosti životní orientace. Pro někoho je důležitá práce s lidmi a řešení jejich problémů, třeba v advokacii. Pro někoho je důležité vydělávat slušné peníze, pro jiného zase to, aby mohl v 5 odpoledne skončit s prací a do druhého dne mít čistou hlavu (a třeba se věnovat rodině či koníčkům). „Čisté hlavy“ se ovšem v akademické sféře nedočkáte. Jste-li jen trochu vědcem – teoretikem, vláčíte ty problémové otázky všude a stále sebou. Myslím, že jedinou motivací pro akademickou práci musí být zaujetí pro věc. Fandovství. Pak může člověk o sobě říci, že je mu práce též zálibou a koníčkem, což já o sobě říci mohu. Myslím, že je to jedna z významných životních hodnot.