VŠECHNO JE JEDNOU POPRVÉ… A pokaždé, když se řítíme do neznáma, mísí se v nás pocit vzrušení a strachu zároveň. Nevíme, co očekávat - a jak se správně připravit. Doufám, že tento článek ve starších z vás vyvolá nostalgické vzpomínky na začátky studia - a ostatním prvákům připomene, že v tom nejsou sami!
Tento příběh začíná dnem zápisu v přednáškové místnosti č. 100, kde na nás studijní referentky chrlily štosy papírů, zabývajících se různou tématikou. Vše nám po tomto úvodním minikurzu mělo být asi o něco jasnější – ale opak byl pravdou. Dodnes si nejsem jistá, co tyto papíry znamenaly, a asi se to nikdy nedozvím (nejen kvůli tomu, že jsem většinu z nich poztrácela).
O tom, jak je vysoká škola „nespravedlivá“, jsem se přesvědčila hned při zápisu předmětů. Měla jsem plán. Měla jsem výbornou taktiku a naprosto brilantně rozvržené předměty v košíku. A výsledek? Jeden předmět, který jsem si dopředu vytipovala, jsem stihla. Určitě několik z vás dokáže pochopit, jak jsem se poté cítila (ano, zachránila mě sklenice Nutelly). Po chvíli jsem se vzpamatovala a na radu kamaráda z vyššího ročníku jsem zahájila palbu prosících emailů přímo do schránek kantorů (jestli je někdo, kdo trpí zápisem předmětů víc než my, studenti, jsou to rozhodně profesoři, kteří musí další týden mazat doručené emaily). Neskončilo to happy endem, ale poučila jsem se – ne o tom, jak správně zapisovat předměty, ale o tom, jak se smířit s tím, co na mě zbylo!
Zimní semestr uplynul jako nic a já jsem již 11. ledna čekala na svou první ústní zkoušku. V rukou jsem držela nejmenovaný dokument k nejmenovanému profesorovi a modlila se, aby ten, kdo jde se mnou na zkoušení, toho věděl ještě méně než já. Jak jsem psala výše – byla to má první ústní zkouška tváří v tvář profesorovi, proto jsem samozřejmě nemohla vědět, že je nutné se u zkoušky prokázat osobním dokladem. Suverénně jsem vstoupila do kabinetu zkoušejícího a usadila se. Hlavou mi vířily doposud nabyté poznatky jako Maxmiliánovy reformy, writy, jména sedmi (nebo osmi?!) kurfiřtů a do toho mi profesor položil zdánlivě nejlehčí otázku: „Slečno, mohla byste se, prosím, nějak legitimovat?“ A já s úsměvem na tváři pronesla své jméno a čekala. Zkoušející se na mě podíval tak, jako kdybych se zbláznila, a dotázal se mě na nějaký průkaz totožnosti. Ten jsem ale samozřejmě nechala na chodbě v kabelce, takže jsem se sprintem (v šatech a na podpatcích) rozběhla pro svou ISIC kartu - a ještě uřícená se posadila zpátky do něčeho, co vypadalo jako křeslo, ale křeslo to rozhodně nebylo (kdo zažil, pochopí). Zkoušku jsem udělala a děkovala Bohu (v kterého věřím PŘEDEVŠÍM „o zkouškovém“), že pro jednou stál na mé straně.
V příštím díle se dozvíte nejen o nejlepším příteli studenta právnické fakulty, ale také o tom, jak se některé studentské spolky snaží získat nové kusy „masa“!
