Zatímco Masarykova univerzita se zřízením Panelu pro rovné příležitosti, poradního orgánu rektora zabývajícího se především otázkami genderové rovnosti a nediskriminace, hrdě přihlásila k odkazu prvního československého prezidenta, který už před sto lety říkal, že společnost, která nevyužívá potenciálu poloviny svých obyvatel, bude o polovinu chudší, setrvává Univerzita Karlova v dobách svého vlastního zakladatele. Na Právnické fakultě připadá v roce 2016 šest profesorek na 18 profesorů, 14 docentek na 24 docentů, 24 odborných asistentek na 53 odborných asistentů a pouze čtyři katedry z 15 jsou vedeny ženami. A dostupná čísla nenaznačují, že by se situace měla do budoucna změnit. Na fakultě je momentálně 28 interních doktorandů a pouze 16 interních doktorandek (36 %). Celkový poměr zastoupení žen na fakultě na vyšším než magisterském stupni je necelých 33 %, což je vzhledem k vyrovnanému zastoupení obou pohlaví v magisterském stupni nebývale málo.
Proč ženy nezastávají významné funkce?
Vysvětlování nerovného postavení mužů a žen se v historii vyvíjelo a stále vyvíjí. Na počátku diskurzu stál tzv. esencialismus. Podle něj jsou ženy a muži inherentně od přírody rozdílní, mají jiné schopnosti a dovednosti a hodí se tudíž na odlišné činnosti. Zatímco muž-lovec je stvořen pro budování kariéry, žena-pečovatelka je nejspokojenější doma u svých potomků, neboť ji na rozdíl od muže ovládají hlavně rodičovské pudy. Podobné hlasy je v prostředí ČR možné slyšet dodnes.
Více znepokojující než suverénní výroky spolužáků: „Dala mi dvojku, asi má krámy…“ je, když zjevné nepravdy šíří všeobecně uznávané autority, kupř. hostující přednášející MUDr. Radim Uzel. Pan doktor na přednášce zdravotnického práva bezostyšně pronesl: „Jako obžalovaný v trestním řízení bych se zajímal o menstruační cyklus mé soudkyně. Otázkou je, jak by to vypadalo, kdybych při soudním jednání žádal o nahlédnutí do její gynekologické dokumentace?“ Ač se to mnohým může zdát absurdní, tyto vtipy se vlivem patriarchálního uspořádání společnosti (tj. společnosti, kde ve veřejné sféře dominují muži) staly všeobecně přijatelnými a navzdory jejich lživému a nemorálnímu základu se dočkaly ocenění mnohých studentů i studentek.
Zpět k historickému vývoji. Poté, co byla ve společnosti povětšinou překonána idea předurčenosti pohlaví, započala tzv. První vlna feminismu, která se datuje zhruba do 1. poloviny 20. století. V této době byla v západním světě povětšinou dosažena tzv. formální rovnost, tedy zákonem již nebylo ženám upíráno například volební právo nebo přístup ke vzdělání. Liberální teorie stojí na premise, že zákonné zrovnoprávnění umožní každému jedinci svobodně realizovat svůj potenciál (tedy ucházet se o funkce, volit si kariéru atd.). To, že v mnohých segmentech trhu nepanuje rovné zastoupení, je dle zastánců liberalismu zapříčiněno svobodnou volbou žen věnovat se primárně netržním formám práce, případně finančně méně honorovaným pracím primárně v segmentu péče). Zatímco na mezinárodním poli byla základní premisa liberálního feminismu postupně rozporována, v českém prostředí často přetrvává dodnes.
Druhá vlna feminismu, která se objevila přibližně v 60. letech 20. století (v České republice vlivem historických událostí nenastala), není v přímém rozporu s liberálním přístupem, nově však nastoluje téma limitů a hranic svobodné volby. Činí tak tvrzení, že rozhodnutí jednotlivců nejsou konána ve společenském vakuu. Zároveň poprvé přichází s myšlenkou, že nelze striktně rozdělovat svět na sféru soukromou a veřejnou, neboť v životě jednotlivců se tyto sféry vzájemně ovlivňují. To, jak se rozhodujeme (Budu studovat technický obor? Budu usilovat o post ředitelky? Vstoupím do politiky?), i to, jak ostatní hodnotíme a jaká očekávání na ně klademe (Mladá ženská, ta asi bude mít brzo děti, odejde na mateřskou, bude třeba hledat náhradu… vs. Mladej chlap, má potenciál, musí živit rodinu, ten bude makat od rána do noci.) se odvíjí od společenských konvencí a zažitých vzorců, které krystalizují v tzv. nevědomou předpojatost. Lze namítat, že je biologicky dáno, že žena na rozdíl do muže bude rodit děti. Co již ovšem biologicky dáno není, ale je silně formováno sociálně, je fakt, že žena bude primární pečovatelkou o děti po celou nebo převážnou dobu jejich dospívání. Možnou právní reakcí na sociálně konstruované odlišné genderové role mužů a žen ve společnosti je přijímání tzv. pozitivních opatření, které jdou nad rámec čisté antidiskriminace (potlačování přímé diskriminace), ale zabývají se i diskriminací nepřímou. Příkladem může být podporování zájemců z řad podreprezentované skupiny, upřednostnění podreprezentované skupiny při přijímání do zaměstnání při stejné kvalifikaci nebo přizpůsobení požadavků pro žádosti o pracovní místo určité skupině. V případě, že by se fakulta nebo univerzita zavázala k nastavování férových podmínek pro všechny, byly by tyto nástroje relevantní kupř. při přijímání do doktorského studia nebo při nastavování flexibilního plnění pracovních povinností.
Tento článek vychází z premisy druhé vlny feminismu, že nízké zastoupení žen na právnické fakultě a Univerzitě Karlově obecně není způsobeno pouze svobodnou volbou, ale samotným systémem a nastavením pravidel, které se zdají být genderově neutrální, ve své aplikaci však odrážejí vůli jejich tvůrců a negativně dopadají právě na ženy.
Jaká jsou možná řešení?
Fungování Univerzity se řídí primárně zákonem o vysokých školách, který zásady rovného zacházení s ženami a muži ve svých ustanoveních výslovně neobsahuje. Větší prostor se tedy nabízí v rovině interních předpisů a konkrétní praxe. Příkladem mohou být strategické dokumenty jako Dlouhodobý – strategický záměr Univerzity Karlovy 2016–2020 nebo na fakultní úrovni nově schválený Dlouhodobý záměr Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze na období 2016-2020. Původní návrhy univerzitního a fakultního dlouhodobého záměru otázku potírání diskriminace neobsahovaly. Zatímco na univerzitní úrovni to tak zůstalo, v rámci právnické fakulty se studentskému akademickému senátorovi Michalu Říhovi na poslední chvíli podařilo vměstnat do textu následující slova: „Cíl: Aktivní vytváření prostoru pro rovné uplatnění. Nástroje: Fakulta bude hledat způsoby jak co nejvíce napomoci skloubit studijní, profesní a rodinných život členů její akademické obce např. iniciativou za vytvoření dětské skupiny (například ve spolupráci s dalšími fakultami)“. Ač se jedná jednoznačně o krok kupředu, stále je velký prostor pro rozvoj.
V první řadě je na pováženou, že původní text z pera kolegia děkana otázku diskriminace a rovných příležitostí vůbec neobsahoval. Zadruhé, dlouhodobý záměr neidentifikuje komplexně problém nízkého zastoupení žen na fakultě, pouze vytyčuje cíl týkající se velmi úzké problematiky. Je klíčové si uvědomit, že aktivní rodičovství není jedinou překážkou v přístupu žen do akademické sféry. Svou roli hrají též faktory jako transparentní výběrová kritéria, přístup vyučujících v magisterském stupni studia, dostatečný počet pozitivních vzorů osob, se kterými se mohou identifikovat nebo potenciál ke kariérnímu růstu.
Předkládané nástroje jako dětská skupina jistě mnohým rodičům pomohou (mimo jiné i ženám-matkám) v přístupu k akademické kariéře. Je ale nutné ošetřit, aby přístup k dětské skupině měli ti, u nichž je otázka slaďování profesního a rodinného života nejpalčivější a může být klíčovou v rozhodování o započetí, případně pokračování v akademické kariéře. Tedy nikoliv primárně profesoři a docenti, ale studenti a studentky v magisterském nebo doktorském stupni studia, odborní asistenti či asistentky či pedagogové na nižších akademických postech než výše jmenovaní. Pakliže dětská skupina pojme maximálně 24 dětí, přičemž v magisterském stupni je zapsáno cca 3000 studentů a studentek a pedagogický sbor čítá kolem 200 osob, nezdá se číslo 24 být dostačujícím.
Další kapitolou je Etický kodexu Univerzity Karlovy, existující od roku 2013, kde v článku 17 části 1. stojí: „(Univerzita Karlova) odmítá diskriminaci na základě rasy, etnického původu, národnosti, ideologie, náboženského vyznání, víry, světového názoru, věku, pohlaví, sexuální orientace, fyzického handicapu, sociálního původu nebo majetkových poměrů. Vůči všem jedná s respektem, bez ohledu na sociokulturní odlišnosti.“ Nicméně, jak bylo již řečeno v úvodní části, samotné formální uznání existence problému na papíře neznamená jeho reálné potlačování v praxi.
V současné době, kdy na Univerzitě neexistuje funkce ombudsosoby[1] (více o této instituci se můžete dozvědět v Paragrafu 6/2015), má oběť diskriminace jedinou možnost, a to obrátit se na tzv. etickou komisi. Etická komise byla zřízena v roce 2013 za účelem posuzování podnětů ve věci dodržování Etického kodexu. Dva členy komise jmenuje rektor na návrh vědecké rady a tři členy na návrh akademického senátu. Za zmínku stojí, že všichni členové komise jsou mužského pohlaví. Ptám se tedy, jedná se o omyl nebo o nepřímý úmysl? Nenapadlo nikoho při zřizování Etické komise, že orgán řešící otázky diskriminace a sexuálního obtěžování by měl být genderově vyvážený? Ve velmi patriarchálních strukturách, jakými Univerzita bezpochyby je, lze předpokládat, že oběťmi diskriminace na základě pohlaví nebosexuálního obtěžování budou ve většině případů ženy. Proto se, přestože nemám v úmyslu jakkoliv rozporovat morální kvality členů Etické komise a ani apriorně nepředpokládám vyšší míru empatie mezi ženami, domnívám, že pro potenciální oběti nebude snadné obrátit se na těleso, kde není ani jedna žena, a následně před ním o takovém zážitku hovořit a opětovně prožívat zažité trauma.
Nadějí směřující k vyřešení složité vymahatelnosti Etického kodexu se zdálo být projednávání jeho novely. Na společném zasedání sociální a studijní komise akademického senátu univerzity vznesl student a akademický senátor z Právnické fakulty Lukáš Kostínek podnět k zavedení ombudsosoby pro záležitosti diskriminace na základě pohlaví, sexuální orientace, rasy, přesvědčení a dalších zakázaných důvodů. Z interních informací vyplývá, že obě komise si, navzdory zavedené praxi v zahraničí, nedokáží praktické fungování ombudsosoby představit. Členové se dále vyjádřili v tom smyslu, že se s diskriminací nesetkali (ať již přímo nebo zprostředkovaně), a tudíž na Univerzitě zřejmě neexistuje. Za zmínku opět stojí, kdo ve zmíněných Komisích reprezentuje studenty, studentky a vyučující. Nepříliš překvapivě je složení Komisí genderově nevyvážené, přičemž této konkrétní schůze se účastnilo dvanáct osob, z toho pouze jedna žena. Přelomová rozhodnutí, jakým by bylo zavedení ombudsosoby, učiněna nebyla. Naopak, výsledkem novelizace Etického kodexu bylo vypuštění původního článku 11 části 1., kde stálo: „(Univerzita Karlova) (o)dmítá sexuální obtěžování i nátlak.“ Doufejme, že tato chyba bude brzy napravena a 1 osoba, která hlasovala proti znovuzařazení a 7 osob, které se zdržely, svůj názor přehodnotí.
Proč je zastoupení žen na univerzitě důležité?
Because it´s 2016, jak by řekl kanadský premiér Justin Trudeau. Ne, nyní vážně. Je legitimní ptát se, zda je ve 21. století gender stále důležitým rozlišovacím kritériem. Na jednu stranu je nesporné, že muži ani ženy netvoří homogenní kategorie a gender není jediným formujícím prvkem jejich existence. Touto otázkou, otázkou intersekcionality, se zabývá třetí vlna feminismu, která zdůrazňuje nutnost zohledňování dalších faktorů, jako je věk, společenská třída, rasa, náboženství. Na druhou stranu ženy, resp. muže často spojuje specifická životní zkušenost. Nemusí se jednat o zdánlivě klíčové momenty jako je mateřství, ale o genderovou identitu, kterou si vlivem výchovy a společnosti budujeme a od ní se odvíjejí i naše priority a náhledy na svět. Kromě toho se gender zdá být přetrvávajícím rozlišovacím kritériem ve společnosti, které nám pomáhá svět strukturovat a orientovat se v něm. Často dochází k paradoxním situacím, kdy vlivem víry ve formální rovnost není gender zohledňován tam, kde je relevantní (třeba u zavádění flexibilní pracovní doby), ale prakticky vše co nalezneme na trhu, od hraček, přes vodu, po zubní kartáčky je silně genderově rozlišováno.
Druhým významným důvodem je moc a vliv, kterou s sebou významné pozice nesou, a dopady jejího výkonu na společnost a jednotlivce. Vnitrouniverzitní pravidla nejen že realitu strukturují a normují, ale také ji významným způsobem tvoří a ovlivňují. Strategické plány, etické kodexy, ale i pravidla pro organizaci studia nejsou neutrálním systémem formálních pravidel, ale jsou obsahově i hodnotově přímo závislé na těch, kteří je upravují. Pravidla jsou tvořena podle představ a potřeb těch, kteří je tvoří. Položme si tedy otázku – je v pořádku, aby 11 mužů a 1 žena, byť legitimně zvolení v akademických volbách, rozhodovali o tom, zda diskriminace na univerzitě je nebo není problém, aby vlastně určili, zda existuje?
Stejně tak významné, jako kdo a jak pravidla tvoří, je i to, kdo a jak je vykládá a aplikuje. Ptám se znovu - není zapotřebí zasazovat se o to, aby místa v akademickém senátu a v komisích z něj vznikajících byla obsazována genderově vyrovnaně? Není důležité, aby se pedagogický sbor skládal opravdu z těch nejlepších a byl tak naplno využit potenciál absolventek a absolventů? Z výzkumů vyplývá, že aby byl kolektiv opravdu pestrý a reprezentativní, je nutné dosáhnout podílu podreprezentovaného pohlaví alespoň ve výši 40 %. Pouze v takovém prostředí je možné dosáhnout plurality nejen s ohledem na gender, ale i další rozlišovací kritéria, jako je věk, společenská třída, názorové směřování.
V závěru bych ráda vyjádřila několik přání a apelů. V první řadě bych ráda podpořila užívání práv, která máme. Ať už se jedná o kandidaturu do akademického senátu, navštěvování veřejně přístupných jednání nebo podávání podnětů Etické komisi. Jak již bylo výše nastíněno, reálná možnost využívání formálně nabytých práv může být často strastiplná. Homogenně maskulinní kolektivy a nedostatek ženských vzorů může ženy demotivovat ucházet se o určité pozice. Podobně tomu je v případech, kdy se podreprezentovaným pohlavím stanou muži. Stejné účinky mohou mít netransparentní výběrová kritéria do doktorského studia nebo nevhodné vtipy vyučujících ve výuce, o tom však někdy příště.
Slovo ombudsosoba je zde užíváno jako česká verze slova ombudsperson. Slovo ombudsperson na mezinárodním poli postupně nahrazuje slovo ombudsman, které se jako relikt minulosti v českém jazyce stále používá jako generální maskulinum. Alternativně lze používat slovo ombudswoman.