JUDr. Robert Pelikán, Ph.D. (*1979) Robert Pelikán vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v současnosti působí jako odborný asistent katedry obchodního práva. Od června 2014 do března 2015 zastával post prvního náměstka ministryně spravedlnosti Heleny Válkové. Po její rezignaci byl na tuto funkci, kterou nyní zastává jako 15. v pořadí, navržen hnutím ANO.
V rozhovoru s Martinem Veselovským (DVTV) jste řekl, že pravicové vlády podle Vás oslabily pozici Ministerstva spravedlnosti. Přispěla k tomu také paní Válková?
Ne, to bych určitě neřekl. Naopak, myslím si, že paní ministryně otočila kormidlem tím správným směrem. Spíš jde o to, že ta pozice, do které přišla, byla obtížná. Ministerstvo převzala jako velice slabé.
Řekl byste tedy, že jeho pozici i trochu posílila?
Myslím, že ano. Nastartovala změny a posuny, jak jsem řekl, tím správným směrem. To začíná přímo na ministerstvu v jeho personálním obsazení. Řekl bych, že je na co navazovat.
Co je podle Vás klíčovým aspektem, který ministerstvo dále posílí?
Ministerstvo má určité množství pravomocí, které mu vyplývají ze zákonů, poté má jakousi měkkou oblast, kam může svou iniciativou více či méně sahat, a pak existuje mez, za kterou nesmí jít. Ministerstvo v době, kdy ho přebírala paní ministryně, nejenom že rezignovalo na tu měkkou oblast, ale do určité míry rezignovalo i na své zákonné pravomoci.
Především se jedná o oblast legislativy - je třeba, aby se zákony začaly znovu psát na ministerstvu, což znamená vybudovat pro to odbornou kapacitu. Dále je to i oblast koncepčního přístupu k celému rezortu. Ministerstvo dlouho nemělo žádnou koncepci toho, jak by měla vypadat soudní soustava. Justice v tu chvíli začala na ministerstvo nahlížet tak trochu spatra. Bylo to patrné z mnohých prohlášení jejích představitelů, kteří říkali - Tam se každou chvíli mění ministr. Oni vůbec nevědí, co mají dělat a dělají. My si to tady uděláme sami, lépe. - My tuto koncepci vytvoříme, a ta se bude sledovat delší dobu bez ohledu na změny ministrů. K tomu by nám měl napomoci nový služební zákon, který by měl ministerstvo konečně stabilizovat.
Řekl byste, že jste lepší manažer než paní Válková?
Nechci se vymezovat vůči paní bývalé ministryni a už vůbec se nechci tímto způsobem hodnotit.
Nicméně v souvislosti s paní Válkovou se hodně mluvilo o tom, že neumí „bouchnout do stolu”. Vy to umíte?
Umím, ale také do něj umím nebouchnout, pokud na to zrovna není dobrý moment. Co umím a neumím, se po pravdě asi uvidí.
Pro Český rozhlas Radiožurnál jste řekl, že Helena Válková zůstávala spíše akademičkou než političkou. Vidíte sám sebe jako politika?
Sám sebe vidím jako někoho, kdo přijal roli politika. Někoho, kdo akceptuje, že pokud se stal ministrem, tak to znamená, že se stal politikem.
Do jaké míry se ztotožňujete s hnutím ANO, které Vás do této funkce navrhlo?
Ztotožňuji a myslím si, že by ode mě bylo nepoctivé, kdybych akceptoval nominaci, aniž bych to tak pociťoval.
Přemýšlíte, že byste do hnutí ANO vstoupil?
Už jsem to i vyhlásil a v současnosti činím kroky, abych do něj vstoupil. Popravdě se cítím být jeho součástí. Podílím se na realizaci jeho programu, ba i možná na jeho spoluvytváření. Učinit k tomu ten symbolický, formální krok přistoupení mi připadá nezbytné.
Čistě hypoteticky, přemýšlel jste, že byste v politice zůstal a kandidoval například do Poslanecké sněmovny?
Sice jsem přijal roli politika, ale upřímně jsem se s ní ještě vnitřně nesmířil nebo neztotožnil. Celý svůj život jsem si projektoval mimo politiku. Beru to tak, že jsem se nějakým řízením osudu tady ocitl. Mám tu nějakou roli, kterou budu určitě plnit tak, jak je vyměřená, co bude dál, v tuto chvíli rozhodně neřeším.
Co přesně by měla obnášet praxe na soudech pro advokátní praxi, kterou studenti označili jako tzv. Případ Pelikán? Já si myslím, že zejména v očích studentstva byla ta věc zbytečně zveličena a získala až hysterickou konotaci. Vznikla z toho, že jsme prezentovali směr našich úvah, který spočívá v tom, že chceme otevřít justici a zlepšit prostupnost profesí, aby soudce měl zkušenost s advokacií a naopak advokát se soudnictvím. Nic více a nic méně. To, co jsme říkali o prodloužení praxe, byla úvaha, která se vůbec nemusí naplnit.
Přemýšlíte, že by se reálně mohla naplnit?
Musím říct, že po těch prvotních reakcích, které byly velmi užitečné, od této úvahy spíše ustupuji. Zdá se mi, že nejprve bude potřeba, aby se justice naučila pracovat s takovýmto typem zaměstnanců. Pocítil jsem určitý strach z neznámého na straně soudů a zdá se mi, že justice a koneckonců evidentně ani studenti nejsou na takto rozsáhlý krok připraveni. Dnes se spíše zaobíráme úvahami, že vytvoříme místa pro dobrovolné stáže. Až se soudci s těmito lidmi naučí pracovat a zjistí, že jim to pomáhá - stejně tak, až ti mladí lidé zjistí, že se jedná o opravdu zajímavou zkušenost - pak se dá asi spíše uvažovat, že by se tato praxe v nějaké podobě rozšířila.
Pokud jde o zmíněné otázky, ta role, kterou si představujeme ohledně praxí na soudech, ať už v jakékoli podobě, je role společné práce se soudcem na jednotlivých případech.
Tudíž ne čistě administrativa?
My jsme nikdy neřekli, že by šlo čistě o administrativu, to by od nás bylo pošetilé. Na administrativu jsou na soudech administrativní pracovníci. Nemáme celkem problém získat administrativní pracovníky. Navíc kdybychom se snažili nahradit administrativní pracovníky absolventy, bylo by to dražší a méně efektivní. Absolvent by tuto práci dělal s nechutí, zatímco tento administrativní pracovník ji dělá rád. Naše představa je, že by se práce soudce měla transformovat z činnosti, kdy si on sám zpracovává případ, na činnost týmovou.
Na Akademickém senátu PF UK jste řekl, že „Dvouletá praxe u soudu je skutečně minimum, které je možné.” Uvažujete o případném dalším prodloužení?
Pokoušel jsem se tam vysvětlit, že jestliže chceme, a to je ten náš cíl, aby byl absolvent zapojen do odborné práce, pak na této praxi nesmí být na chvíli. Jedná se o námitku, na kterou běžně narážíme u soudců. Oni nechtějí, aby se na soudech měnili lidé po půl roce a mizeli, sotva když jim ti soudci něco vysvětlí a něco je naučí. Z toho nám vyšlo, že dva roky jsou opravdu minimum pro optimální zapojení absolventa do činnosti soudu. Bude-li ta doba kratší, tak se snižuje šance, že soudce bude ochoten s takovým absolventem spolupracovat.
Když mluvíte o těch soudcích - neuvažuje se o změně jmenování soudců ze 30 opět na 25 let?
To je spíše v rozhodování pana prezidenta, než ministerstva. Pan prezident si pohrává s myšlenkou, že by dále tlačil na zvyšování této hranice.
Bojoval byste proti zvyšování této hranice? Snažil byste se přesvědčit pana prezidenta, že hranice 30 let je přiměřená?
Tohle je nesmírně složitá otázka. Záleží na tom, jakou roli chceme svěřit soudci v celém systému. Nakolik to má být jako v anglosaském světě, kdy je soudce ničím nesvázaný, rozumný, ctihodný muž či žena, nebo nakolik to má být jakýsi aplikační automat, když to přeženu do extrému. Čím volnější roli tomu soudci dáme, tím je to náročnější na jeho životní zkušenost a trochu méně na odbornost. Když dnes v občanském zákoníku vidíme, že se stále častěji objevují formulace, že něco soud rozhodne dle spravedlivého uvážení, tedy s úplnou volností, tak to je něco, co se zdráháte svěřit mladému člověku.
Budeme-li mít soudce, kterým je třicet, můžeme jim svěřit určitý typ úkolů, budeme-li mít soudce, kterým je čtyřicet pět, pak se nabízí jiný typ úkolů. Dnes uvažujeme o tom, jakým způsobem se má soudce po vstupu do justice pohybovat její soustavou. Zda mu má být od začátku svěřen určitý úkol nebo nějaká agenda, od které by se postupně přesouval ke složitější. Myslím si, že systém, ve kterém se začíná ve třiceti letech, je možný systém.
Domníváte se, že kdyby hranice pro jmenování do funkce soudce byla posunuta například na 35 let věku, že by o ni byl dostatečný zájem?
Myslím si, že dnes není důvod k tomu, aby povolání soudce nebylo atraktivní. Soudcovské platy jsou velmi dobré, postavení ve společnosti se, myslím, také zlepšuje a doufám, že i s kroky, které podnikáme, to tak bude i nadále. Nevím, proč by si někdo v pětatřiceti nemohl říct, že je ten správný čas stát se soudcem. Popravdě znám dost lidí, kteří by v pětatřiceti o něčem takovém seriózně uvažovali. Zejména to bývají advokáti, kteří se intenzivně věnovali advokacii, jsou vyhořelí a potřebují změnu a jiný typ práce.
V programovém prohlášení vlády stojí: „Vláda prosadí nový zákon o státním zastupitelství, který lépe zajistí nezávislost státních zástupců.” Za vedení Heleny Válkové státní zástupci včetně Pavla Zemana návrh zákona o státním zastupitelství kritizovali. Jednou z připomínek bylo mimo jiné omezení nezávislosti. Vezmete tyto výtky v potaz?
Řekl bych, že jsme si tuto věc se státními zástupci již celkem úspěšně vyjasnili. Do čtrnácti dnů by měl jít návrh zákona o státním zastupitelství do mezirezortního připomínkového řízení.
Před rokem zahájila činnost Komise pro nový trestní řád, která má připravit rekodifikaci tohoto předpisu. Jak dlouho odhadujete trvání prací do předložení návrhu vládě?
Vyhýbám se v tomto směru jakýmkoli číslům. Zastávám názor, že takový kodex se vytváří jednou za desetiletí a kvalita musí mít přednost před termínem. Samozřejmě lidé, kteří na tom pracují, mají nastavené lhůty. Nicméně rád bych si nechal možnost, abychom, když na konci zjistíme, že to pořád není ono, mohli klidně začít znovu.
Práce nějak postupuje vpřed, čeká nás ještě dlouhá cesta. Řekl bych, že ale není důvod k nějaké panice.
Fotografie: © Petr Bednář/archiv Ministerstva spravedlnosti